Milí farníci, posílám internetovým éterem další malé povzbuzení z knihy José Carlos Bermejo – Další příběhy pro uzdravení duše.
HRAD
Můj syn si v pěti letech nejraději stavěl pískové hrady,“ vyprávěl architekt J. T., „když jsme byli u moře, skoro ho nelákala voda, jen a jen by seděl na pláži a budoval velkolepé stavby, tahle práce ho zajímala, řekl bych, stejně jako mě baví projektovat stavby nových domů. Jednou se mu podařilo postavit opravdu skvělý hrad, měl řadu věží a cimbuří a musel jsem uznat, že to je náram-ný hrad. Vyzdobil svoji stavbu obrázky a praporky, které se dávaly v hotelové restauraci ke zmrzlinovým pohárům, dostavěl hrad a kochal se svým duem. Dojímalo mě, jak je na hrad pyšný. Nebylo na tom nic směšného, že se jedná o hrad, který v noci spláchne příliv a druhý den o něm nikdo už nebude vědět. To, co mají tvo-řící děti a dospělí tvůrci společného, není výsledek práce a její význam, tím, co nás spojuje, je právě ta čistá radost z tvorby, z hotové práce… Když se tak díval na svůj hrad v záři slunce, zapadajícího nad pláží, stalo se něco, dá se říci hrozného. Po pláži běžela skupinka mladých lidí a jeden výrostek, cosi hulákal v neznámém jazyce a točil se po jakési dívce, nevšiml si, kam běží, a dupl přímo do synovy stavby, zakopl a zaryl ještě do hradu druhou nohou. V okamžiku bylo to, na čem syn pracoval celé hodiny, zničené.
Výrostek se rozpačitě rozhlédl, cosi zamumlal – snad omluvu – a odběhl. Zamrazilo mě, když jsem si uvědomil, co to pro syna znamená, bylo to stejné, jako by se středověkému architektovi před očima zbortila jeho katedrála. Syn stál tichounce a díval se na rozházený písek. Už to nebyl jeho hrad, to, co zbývalo na pláži, byla jen hromada písku. Přistoupil jsem k němu a hledal slova… Jenže, kde najít slova, kterými člověk potěší stavitele, jemuž se před očima zřítila katedrála… Položil jsem mu ruku na hlavu a pohladil ho. Chlapec ke mně pozvedl oči. Kupodivu, nerozeznával jsem v nich bolest. Chvíli mlčel a pak se lehce usmál. ‚Zítra postavím lepší,‘ řekl pomalu a důrazně. Často jsem si na tuhle jeho větu vzpomínal, když mi selhávaly plány, když se mi nedařily projekty, anebo prostě, když mi v životě nevycházelo něco, nač jsem se těšil, v co jsem doufal, když mi v životě padalo něco, na co jsem byl pyšný. `Postavím lepší,‘ říkával jsem si, když byl můj sen v troskách. Ta moudrost malého dítěte je velká životní moudrost, hluboké filozofické poznání toho, co má a co nemá smysl. Kdo by se neubránil vzteku? Křiku? Lamentování? Jenomže tím si nepomůžete. Katedrála se zřítila a žádný pláč a vztek jí nedokáže pomoci, nedokáže pomoci nám. Trosky snů mohou být podkladem, na němž vyroste něco krásnějšího, trvalejšího, vyššího, to nové bude stát na základech toho, co nevydrželo. A o to větší naději má vydržet. `Můj nejhezčí den bude zítra,‘ říkával můj starý moudrý strýc, který měl v životě hodně trápení. Ano, když uvěříme, že náš nejlepší den je zítra, nikdy se nám přece dnešek nemůže zdát bezvýchodný. Dnešek nekončí zdi, za kterou už nic nepokračuje, dnešek je vždycky jen stupeň k zítřku. K našemu nejlepšímu dni. `Zítra postavím lepší,‘ to je asi ta nejlepší moudrá věta, kterou si člověk může říct ve chvíli svých katastrofálních zklamání. Jediná věta, která má v takových chvílích smysl. A pokud se nám to podaří říct s lehkým, dětským, důvěřivým úsměvem, jsme na nejlepší cestě dotknout se jednoho z vítězných tajemství života.
Eva Pernová